Proč nechci děti?

 Zdárek párek, 

vždycky, když je na blogu doba nečinosti, tak bývá důvodem rozdělaný článek, který se píše těžko, aby ho člověk obsáhl, nebo neurazil, nebo neplácal pátý přes devátý. Tak to je i v případě tohoto opusu o tom, proč nemám děti.

Budu psát o sobě, o tom, jak to já subjektivně cítim ve svém případě. Neznamená to tudíž, že bych tím hodnotila nebo soudila, jak to má kdokoliv jinej, jen chci otevřeně nabídnout svůj pohled, takový zamyšlení, který mi přišlo důležitý. Třeba to bude pro někoho nový, pro někoho blízký a pro někoho třeba strašný, ale až se přenese přes prvotní šok, tak může zkusit pochopit. 

Pro mě jde o nastavení, které mám už od dětství, kdy jsem nikdy nepřemejšlela o vlastních dětech, ale zajímaly mě smutný hladový děti v Somálsku a vždycky jsem měla pocit, že dětí je tu dost, ale není tu dost lidí, který by se o ně dobře postarali. Na světě je v tuhle chvíli kolem 150 milionů sirotků. 

Někdo říká, že je to sobecký nemít děti. Já to vidim ale opačně. Pro mě je to absolutně nesobeckej čin, kdy myslim hlavně na ty děti, že mi je líto, že žijou v tomhle světě. Pro mě neni problém na úrovni fyziologický, nebo nějakej mentální, že bych nechtěla zodpovědnost a nebo že bych myslela jen na sebe a upřednostnila svoje potřeby, že "s dítětem už spousta věcí nejde..." U mě to neni tak, že bych honila kariéru, nebo měla tak hustý koníčky, že bych proto děti nechtěla. Nikdy jsem se ani nebála o tělo nebo jsem nad tim vůbec nepřemejšlela stejně jako nad tim, že je to drahej špás. Nakonec i při rozhodnutí bejt bezdětná se nakonec starám o děti partnera ve střídavce, který nejsou moje. Výsledek je takový, že ačkoliv nemám vlastní děti, tak nejde o to, že bych žila ten bezdětnej klid, pohodu a peníze utrácela jen za sebe. Nejde ani o absenci zodpovědnosti, která by se s tim mohla pojit. To jen k tomu sobectví. 

Proč ženy nemají děti:

V České republice máme asi 22,5% žen bezdětných z důvodů dobrovolných i nedobrovolných.

Hlavními faktory bezdětnosti jsou: socio-ekonomické (např. nedostatek prostředků), životní styl (nechtějí děti, upřednostňují svobodu, mají obavy o budoucnost), vztahové a demografické důvody (odkládání mateřství, nelze najít partnera) a zdravotní důvody. 

Důvody proč nechci děti já:

Obava ze světa, ve kterym bude dítě vyrůstat a žít. K tomu bych se mohla široce rozepsat o geopolitické situaci, o situaci v naší politice, o environmentálních otázkách typu přelidnění a o klimatické krizi, ale taky o umělé inteligenci, o mobilním telefonu jako nové součásti ruky nebo o displejích, které nás všude obklopují, atd., atd., ale nerozepíšu se raději. Každopádně mám pocit, že pro ochranu dítěte se můžu rozhodnout žít někde v jurtě mimo společnost, která děti dostává akorát do horší situace, nebo se můžu přizpůsobit. Takže buď dítě vyčlenim a udělám z něj asociála, nebo se přizpůsobíme a můžu taky řešit, jak je nešťastný. Mě se nějak nelíbí žádná možnost a dětí je mi dneska vlastně spíš líto a jsem ráda, že jsem měla to štěstí vyrůstat bez mobilu přirostlýmu k ruce, bez sociálních sítí, mnohem svobodněji a podle toho, co mě fakt bavilo, ne podle toho, co mě "mělo" bavit. Dnešním dětem bych to hrozně přála zažít, protože věřim, že z tý spousty nešťastnejch puberťáků by byli šťastnější lidi, kdyby žili pěkně ve svy bublině se spolužákama a kámošema a ne v bublině plný influencerů a politickejch zločinců, který nastavujou ten nejhorší vzor. 

Ne každý musí mít děti. Otázka nezní jen, proč nechceš a nemáš děti, ale i proč je chceš a proč je máš. Na tu se ale běžně nikdo neptá. V tomhle ohledu se mít děti tváří jako nejsnažší cesta, jak svůj život uchopit, protože je to první i poslední nabídka na způsob života, kterou vám kdy kdo nabídne a ke kterýmu to všechno vede. Vlastně to k tomu všechno tak přirozeně spěje, aniž bychom to zkoumali. A já prostě nevim, proč bych měla mít vlastní dítě. Když to řeknu v nadsázce, tak dětí je tu dost i beze toho mýho. Navíc u dětí přibývá těch, který maj psychický a pohybový potíže, klesá u nich fyzická i mentální aktivita, neni nijak optimistický, co můžeme očekávat u dalších generací ohledně iq nebo rozvoji úzkostí, atd.

Děti nemusí být smyslem života. Ačkoliv se to tak nemusí zdát při hovoru s většinou lidí, tak nemusí být vlastní dítě jediným smyslem života. Spíš mi někdy připadá, že tim, že máme děti, máme splněno a pak už nic víc neni. Plnohodnotnej život lze žít i bez vlastního potomka, možná je jen třeba zapojit víc fantazie, když nechcete jet podle zajetýho vzorce. Výchova dětí je pro mě i tak nezbytnou součástí života. Výchova může být i to, že jdete ve společnosti dětí a lidí příkladem a to by měl dělat každej: rodič, ale i člověk, který nemá vlastní děti. Ono mít potomka, pokud vám v tomhle ohledu zdraví funguje, na to nemusíte nic umět, nebo bejt v něčem lepší než ostatní, ale rodičovství s úkolem vychovat dobrýho člověka, to už je určitě umění. Vybavit dítě nějakym chovánim a přemejšlenim. A je dobře vychovat ho slušně, nebo tak, aby bylo úspěšný? V tom je velkej rozdíl. Souhlasíte s výchovou, kde se dítě chrání před světem, nebo s tvrdší výchovou k samostatnosti, aby bylo dítě trošku vybavený? Můžu dítě vychovat bez displejů a bez sociálních sítí? Jsou děti šťastnějsí, když maj všechno? 

Co je pro mě ještě důležité zmínit:

Shoda s partnerem. Což u nás opravdu nebyl problém, protože partner má 2 děti z předchozího vztahu, tudíž on má hotovo a další děti nechce, tak tam jsme na jedné vlně. Pro mě to má tu paradoxní rovinu, že ačkoliv jsem děti nechtěla, přesto se o ně starám a trávím s nimi čas a náš život se vlastně dost točí kolem dětí (spíš kolem jednoho, jelikož druhý dítě je téměř dospělák).

"A kdo se o tebe postará, až budeš stará?" Rozhodně bych si dítě nepořizovala z tohohle sobeckýho důvodu mj. i proto, že to, že mám dítě, není záruka, že se o mě postará na starý kolena. 

Mám se cítit méněcenná? Neni důvod. Připadá mi, že se tak některý ženy matky s ženama nematkama baví, ale moc nechápu proč. Obecně pak bezdětná žena ve společnosti čelí dost nevhodnejm otázkám nebo útokům na svou neuplnost apod., ale pojďme si uvědomit, že žena opravdu není definována mateřstvím. Některé ženy se pro bezdětnost rozhodnou a některým se bohužel prostě nepoštěstí. Za mě je méněcenost nebo neúplnost u člověka spíš v absenci charakteru nebo přemýšlení. Úspěch ženy nelze měřit tím, jestli má děti. Pokud by byl úspěchem šťastný život, pak výzkumy ukazují, že bezdětné ženy jsou jednou z nejšťastnějších skupin. Pak jsou tu taky muži tátové, u kterých jde dobře vidět, že táta umí být jen slovo, ale neskrývá se za nim nic, táta prostě zmizí nebo je neaktivní při péči a výchově. Nechci nikomu stranit, to samé se může stát i u matek. 

Děti mám strašně ráda. Jen nemůžu přijít na to, proč bych měla mít v tomhle světě svoje. Proč máte děti? 

Existuje pro mě důvod, proč mít děti?

Ještě jsem chtěla zmínit jediný důvod, proč bych dítě kdy zvažovala, nebo spíš, proč mi může být někdy líto, že vlastní děti nemám. Jsou to moji rodiče. Je mi líto, že z nich nebudou babička a děda a pro ně je to asi těžký. Oni tohle nerozhodujou a jen k tomu tak přijdou, že jejich dítě se takto rozhodne a kolem nich jsou v jejich věku všichni s vnoučatama, hlídaj a o prázdninách se staraj a všude o nich mluvěj a ukazujou fotky. Mý rodiče to nemaj. Někdy se bojim, jestli jsem je tim nevyloučila, protože logicky pak neřešej stejný věci jako jejich vrstevníci a nemůžou se s nima scházet s vnoučatama a nemůžou jim ukázovat ty fotky vnoučat a tak. Dokážu se vcítit a to mě jediný trošku trápí, ale nemyslim, že je to důvod, abych kvůli tomu měla dítě. Spíš si myslim, že je dobrý taky mluvit o tom, že tohle existuje a vlastně se o tom skoro nemluví, že tu ve starší generaci jsou lidi nedobrovolně bez vnoučat a je potřeba se k nim chovat s láskou jako ke všem lidem.